Síla odpuštění

VÍT DAN KOLINGER

Můj otec byl vychován v atmosféře druhé světové války, v rodině milujícího, ale poměrně drsného klempíře. Můj dědeček, nesmírně šikovný a pracovitý chlap, by jen stěží připustil nějaké emocionální nebo citové projevy u svého syna. Prostě, chlapi mají projevovat pocity jen mírně a vždy pod kontrolou. Zvláště ty negativní. Ty přiznat ve větší míře je těžko odpustitelná slabost.

A protože byl můj otec poměrně emocionální člověk, vytvořilo to v něm jisté napětí a určitý celoživotní zápas s neprojevováním svých pocitů. Plakat jsem ho viděl jen dvakrát. Jednou, když dědeček zemřel a podruhé, když do naší země přijelo pět komunistických armád „spřátelených zemí“, zvláště ta sovětská… Byl srpen 1968. Pod naším činžovním domem jezdila po silnici sovětská vojenská technika a můj táta stál na balkóně, sledoval to, a plakal.

Tento obraz mám stále před sebou a nikdy jej nezapomenu.

Jak postupně rostly zákazy a společnost se nuceně vracela k socialismu ruského nelidského typu, začal jsem nabírat porozumění, byť dětské, toho, co se kolem děje.

A tak se ve mně pomalu rozvinula silná nenávist ke všemu ruskému, k Rusům samotným a k politickému systému, který u nás tehdy byl nastolen. Nebyla to samozřejmě jen tato nenávist, co ve mně „žilo“. Rostl jsem v milující a harmonické rodině. A jako spoustu jiných teenagerů své generace jsem našel možnosti úniku z tohoto období tzv. husákovské normalizace: tramping, podzemní (nelegální nebo poloilegální) kulturu, přepisování „indexových“ knížek na psacím stroji, poslouchání západních rozhlasových stanic a sdružování se se stejně smýšlejícími.

Nenávist vůči okupantům a politickým představitelům té doby byla součástí mého života stejně jako dýchání. Později, už na vysoké škole, jsme celé noci debatovali o teoretických možnostech změn ve společnosti. Jenže, postavit se armádě, agresivní policii a celé té bolševické mašinérii bylo nemožné. O to větší byla naše frustrace.

(Poznámka na okraj: s naivitou a poněkud černobílým viděním světa jsme se s mnoha přáteli později zapojili do narůstajících protirežimních aktivit, které pak vyústily v Sametovou revoluci. Ale věřím, že až dočtete, bude zcela jasné, že moje svědectví není o politice.)

Jenže během dospívání a pak výrazně na vysoké škole se ve mně objevil zvláštní vnitřní hlad, kterému jsem zpočátku nerozuměl. Dnes vím, že už mne tehdy volal Ježíš. Měl jsem v sobě touhu po řádu, spravedlnosti a přesahujících skutečnostech. Nějak jsem si vůbec nevšiml křesťanství a trvalo mi pár let, než jsem byl „přiveden“ na místo, kde jsem mohl poprosit  nebeského Otce o odpuštění hříchů a Ježíše o to, aby se stal mým Pánem a Spasitelem.

Když se to ale stalo a já prožil tu nevýslovnou radost z nalezení Ježíše, začal Duch Boží uzdravovat nenávist ve mně. Postupně jsem pochopil a objevil sílu odpuštění a vědomě nejprve odpustil policistům, vojákům z povolání, kolaborujícím politikům. A později i Rusům a rusky mluvícím národům, které byly součástí Sovětského svazu… Těm, které jsem vnímal jako naše okupanty.

Dokonce jsem na svých cestách a misijních výjezdech poznal několik Rusů, kteří, když se dozvěděli, že jsem Čech, vyhledali mne a prosili za odpuštění pro svůj národ, který se dopustil takového násilí vůči naší zemi. Vždy jsem byl velice pohnutý a vděčný za tyto postoje a upřímnost.

Dnes se všechno mění a žijeme v úplně jiné situaci. Možná je pro někoho tento můj příběh z dnešního pohledu poněkud nepochopitelný, ale jedno vím: odpuštění je nutné pro život jedince, rodiny, komunity i národ. Nebuď ve svém odpouštění naivní, nebuď mělký a povrchní. Naopak! Buď pravdivý a poctivý. A pokoj Boží bude trvale součástí tvého života.